Stále častěji se setkávám s tím, jak naši klienti berou na lehkou váhu vyřizování dávek na úřadě. Je to jejich jediný příjem, tudíž by jim mělo záležet na tom, aby si dávky včas vyřídili a doložili veškeré doklady k tomu potřebné. A přesto je spousta lidí, kteří nejsou schopni to splnit. Ba naopak, ono je to obtěžuje a zdržuje od toho jejich nic nedělání.
Zejména rodiče od dětí berou jako své zaměstnání to, že jsou doma s dětmi. Starání se o děti zabere ne jednomu, ale oběma rodičům ve skutečnosti celé dny, celé měsíce, celé roky. Má li jeden z rodičů tedy „běhat“ po úřadech, považuje to za ztrátu času.
Poskytli jsme sociální službu matce, která byla u lékaře s holčičkou, a po vyšetření ještě musela obejít úřady. Musela jít na ÚP, na hmotnou nouzi podepsat formulář, aby jí mohla úřednice vyplatit dávku. Pak musela jít na přestupkovou komisi, kam byla pozvaná jako svědek, a nakonec ještě na Městský úřad na OSPOD. Na všechny tyto instituce jsem ji doprovázela, kdy ona si neustále stěžovala, jak ji to vyřizování nebaví. Přiznám se, že i já jsem byla nazlobená, proč toto musím všechno absolvovat s ní. V duchu jsem si říkala, stačilo ji přeci nasměrovat, kam má jít….
Když jsem ji doprovázela od lékaře na Městský úřad, řekla mi klientka: „Co kdybych jela domů a ten zbytek obešla jindy?“ A v ten moment mi docvaklo, proč s ní chodím a poslouchám, co všechno doma mohla udělat, jak nemá čas na to, aby si v klidu mohla vypít kafe, uklidit, uvařit apod. Kdybych ji totiž nedoprovázela a tím neplnila pokyn, který mi dala má šéfová, nevyřídila by klientka na úřadech nic, jelikož by od lékaře šla domů.
Vycházejíc z této zkušenosti, vidím velký problém v tom, že lidé, kteří jsou dlouhou dobu bez zaměstnání, si zvyknou žít ve své ulitě a jen velice neradi z ní vycházejí. Řešit své věci mino domov je pro ně velkou zátěží.
