Ivanovi je 48 let. Narodil se v Městci Králové, vyrostl na vesnici, kde měli jeho prarodiče hospodu. Trvalý pobyt má na obecním úřadě. Od svých 32 let je po úrazu kolena v částečném invalidním důchodu. Jeho manželství se nevydařilo, trvalo jen jeden rok. Z manželství má dospělou dceru, se kterou se nestýká. Z druhého vztahu má rovněž dceru, které je 12 let. Nikola, tak se dcera jmenuje, žije u své tety. Ani s mladší dcerou není Ivan v kontaktu. Posledních 10 let žil, kde se dalo. Střídavě u někoho nebo na ubytovnách.
V polovině března 2011 byl po pěti měsících vyhozen z nymburské ubytovny Bene. Důvody, proč byl z ubytovny vyhozen, byly následující:
1.V prosinci 2010 ztratil občanský průkaz, takže si nemohl na poště vyzvednout důchod a zaplatit ubytování.
2. Spolubydlící na pokoji si na něj stěžovali, že se nemyje a zapáchá.
3. Všechny své peníze propil. Což znamená, že pokud mu někdo nedal něco k jídlu, tak prakticky nejedl.
Koncem března 2011 nás kontaktoval klient Karel, který se zmínil o tom, že venku za Hotelem Bene již několik dnů nocuje zabalený do starého koberce Ivan, kterého jsem trochu znala. Jemu samotnému přišlo divné, že Ivan spí i přes den. Když jsem dorazila k místu, kde Ivan přebýval, byl značně překvapený, že jsem za ním přišla. Na mou prostou otázku: Co je Ivane? Odpověděl: Je to mizerný, nemohu se postavit na nohy, asi tady umřu. Zavolala jsem Městskou policie a záchranku. Záchranka naložila Ivana do sanitky a odvezla do nymburské nemocnice. A jelikož neměl žádné doklady, spojila jsem se s jeho ošetřujícím lékařem a domluvila se s ním, že mu na základě plné moci zajistíme všechny potřebné doklady. Jeho diagnóza zněla omrzliny na prstech obou nohou a prstech jedné ruky. Zatímco se Ivan v nemocnici uzdravoval, vystavila mu VZP kartičku pojištěnce a na Městském úřadě v Městci Králové mu vystavili rodný list. Spojili jsme se s OSSZ a vyjednali, aby Ivanovi zaslali nepřijaté výplaty důchodu na poštu. Na propustku jsme vyzvedli Ivana z nemocnice a doprovodili ho na Městský úřad, kde si požádal o tzv. rychlý OP, který mu byl vystaven za 7 dnů (rychlý OP má tu nevýhodu, že je platný pouze 1 měsíc). Když Ivana 14. dubna 2011 propouštěli z nemocnice, měl již vystavený občanský průkaz a zajištěné ubytování na ubytovně Adamen. Na poště měl již připravené k vyzvednutí tři výplaty důchodu. Poté, co si peníze vyzvedl, zaplatil poplatek za pobyt v nemocnici a úhradu za ubytování na dva měsíce dopředu.
A tímto vstoupil na jinou cestu života. Začal se pravidelně mýt a převlékat (v rámci humanitární pomoci dostal od naší organizace dostatečné množství oblečení). Náklady za ubytování hradí pravidelně a jak on sám říká, nic ubytovně nedluží. Nedá se věřit tomu, že se z Ivana stane abstinent, ale i zde došlo k velkému pokroku. Ivan nakupuje nejen víno, ale i potraviny, aby si něco uvařil. Když jsem se ho ptala naposledy, co dnes jedl, sdělil mi, že si upekl kuřecí stehna. O Vánocích jsem mu donesla krabičku cukroví. Seděl ve společenské místnosti, oblečen do čistého bílého svetru se díval na televizi. Když jsem mu položila prostou otázku: Jak je Ivane? Odpověděl: Mám se skvěle…
A z toho plyne, že námi vynaložené úsilí přineslo své ovoce. Podali jsem Ivanovi záchranný kruh, on jej přijal a proto se má dnes „skvěle“.
Rok 2012
V polovině ledna 2012 se Ivanovi zdravotně přitížilo. Záchranka ho převezla do nymburské nemocnice, z nymburské nemocnice byl převezen do nemocnice v Praze a z Prahy ho převezli na LDN do Městce Králové. A v každé z těchto nemocnic jsem to byla já a kolegyně Tereza, které uváděl jako osoby, kterým má nemocnice poskytnout informace o jeho zdravotním stavu. Personálu nemocnic říkal, že budou volat „jeho holky“, tak ať nám vzkážou to a to… Když jsem v dubnu přijela pro Ivana do městecké nemocnice, jeho ošetřující lékařka věděla, že pro něj přijedou „jeho holky“. Venku kvetly stromy, když jsem Ivana po třech měsících hospitalizace vezla zpět na ubytovnu, kde mu drželi jeho postel. Ivan se mi svěřil s problémem, který ho velmi tížil. Dlužil na výživném větší částku peněz a obával se, aby ho nezavřeli. Ve spolupráci s ochotnou státní úřednicí jsme zjistili, že dluží na výživném 36.000 Kč. A aby toho nebylo málo, z důvodu, že se Ivan nedostavil v lednu k posudkovému lékaři, mu byl odejmut invalidní důchod. Staré rčení, že všechno špatné je k něčemu dobré, se v tomto případě potvrdilo. Jelikož byl Ivan bez příjmů, zaevidoval se na úřadu práce a pobíral příspěvek na živobytí. Současně si požádal o opětovné přiznání invalidního důchodu. V srpnu mu zpětně za období od února do srpna vyplatili důchod. Ivan tak mohl zaplatit dlužné výživné a vyřešit tak problém, který ho velmi tížil.
Chtěla jsem i letos donést Ivanovi vánoční cukroví, ale Ivan zemřel. Zemřel na ubytovně ve své posteli, ve které poslední dobou trávil většinu svých dnů. Měla jsem ho ráda a viděla jsem smysl v pomoci, kterou mu poskytuji.
Asi proto, že jsme byly „jeho holky“, se Ivan nikdy nepokoušel zneužít naší pomoci. Bude mi chybět. Bylo mi ctí být jednou z jeho holek.
