Vracím se "domů"...
Každá práce, aby ji člověk mohl vykonávat zodpovědně a dobře, by měla bavit a dodávat uspokojení z dobrého výkonu, případně úspěchů. V naší práci, která je často spíše posláním, jsou období, kdy se to tak úplně nedaří, kdy někdy máte pocit, že se proti zakázce, kterou řešíte, spikl snad celý svět – na úřadech neberou telefon, mají dovolenou, venku prší a klienti nespolupracují, ale očekávají výsledek. V takové chvíli je těžké, dokonce nemožné, aby člověk do práce chodil s radostí, pokud nemá nic jiného, co by ho hnalo kupředu.
Když jsem před šesti lety v RSOP začínala, mým „rajónem“ se stala lokalita Třebestovice. Místní lidé mě zezačátku přijímali s pochopitelným ostychem, nevěděli, co ode mě mají čekat. Postupem času jsem měla pocit, že si na mě zvykli a že počáteční ostych zmizel – i když nikdy ne úplně. Vždycky jsem byla velmi kritická k sobě a své práci a spíš jsem vnímala slova nepříjemná, než slova chvály. Říkala jsem si „no jo, to říkají každému“, nebo hůř „asi po mě něco chtějí“. Snažila jsem se svou práci dělat zodpovědně, ale často jsem měla pocit, že to nestačí, že bych pro tamní lidi mohla udělat víc. Přesto byly návštěvy lokality Třebestovice tím „něčím navíc“, co mě vždycky dokázalo zvednout, když už jsem si myslela, že takhle to v práci už dál nejde. Do „terénu“ jsem se těšila a ve skrytu duše jsem doufala, že se snad klienti těší i na mě.
Když jsem odešla na mateřskou a najednou nebyl žádný stres a žádné úřední hodiny, nejvíce se mi stýskalo po klientech. Často jsem myslela na to, jestli si se svou situací dokázali poradit, jak se o ně někdo jiný v rámci sociální práce „stará“, jestli někdy dokáží sobě a svým dětem zajistit lepší život.
Teď jsem se vrátila zpátky. Do ulice, kam se „mí“ klienti většinou přestěhovali, jsem šla s nervozitou a obavami. Vzpomenou si na mě? Budou rádi, že se po čtyřech letech zase setkáváme? Nebo budou dělat, že mě neznají a nevidí? Když se otevřely první dveře, na které jsem zaklepala, chvíli trvalo, než mě poznali. Ale pak nebyl žádný ostych, ani nedůvěra. Kam jsem přišla, se lidé usmívali, mluvili jsme spolu, vtipkovali, jako by ty čtyři roky nebyly. Vypadali stejně – jen ty děti „malinko“ vyrostly, a ze spousty z nich jsou velké slečny a mladí pánové. Mají občas problémy, mají starosti, a mají také děti, které se přede mnou schovávají a stydlivě vykukují zpoza rohu – jako jejich rodiče, když jsem poprvé přišla do Třebestovic. A já teď vím – život se stále opakuje, podobné situace zažíváme znovu a znovu – ale přesto mám pocit, že se po dlouhé cestě vracím zpátky „domů“.