Sbohem, Terezo!

 

Znáte ten klip vlak života? Je o tom, jak se s lidmi setkáváme, potkáváme, míjíme a rozcházíme, nebo, chcete – li, loučíme. Je o tom, jak dalece lidé, se kterými se ve vlaku života sejdeme, ovlivní náš život. Jaké vzpomínky nám po nich zůstanou. Nebo také o tom, jak se musíme s rozchodem s lidmi, na kterých nám záleží, smířit a pochopit, že naše cesty se rozdělily.

 

Když jsem Terezu potkala poprvé, zářila z ní energie a zdravé sebevědomí. Vnímala jsem to jako její přidanou hodnotu, kterou ne všechny holky ve třiadvaceti letech mají. Po dlouhých a náročných pohovorech na pozici sociální pracovnice to byla právě Ona, která poměrně náročné místo obsadila. Už po krátké době jsem kvitovala, jaké jsem měla štěstí, jelikož Tereza svou práci zvládala na jedničku. Tereza má totiž dar neskutečně rychle se naučit novým věcem.  Být v jednom vlaku, v jednom vagóně, v jednom kupé s Terezou bylo 41 měsíců fajn. Bylo to tak bezvadné, že jsem si ani neuměla představit, že si jednou přesedne do jiného kupé a poté vystoupí, že dál už společně nikam nepojedeme. Měla jsem Terezu tak moc ráda, že kdyby nešťastnou náhodou měla z našeho vlaku vypadnout, zatáhla bych za záchrannou brzdu i za cenu, že bych ohrozila ostatní cestující. A kdyby přeci jen z rozjetého vlaku vypadla, vyskočila bych za ní, abych se přesvědčila, že se jí nic tak vážného nestalo.

 

Už nejedeme s Terezou ve společném vlaku života. Tereza z vlaku nešťastnou náhodou nevypadla, ale pomalu a jistě z našeho společného kupé, z našeho společného vagonu, z našeho společného vlaku života se malými krůčky odsouvala ke dveřím, aby na nejbližší stanici vystoupila a přesedla do vlaku, který jede ani ne opačným, ale na první výhybce levým směrem. Tak jako víc nalevo je srdce, srdce je víc než rozum, srdce je láska… Jsou ženy, které milují příliš, a když se zamilují moc, chtějí být ve vlaku jen s mužem svého života, kdy očekávají, že všichni ostatní to pochopí.

 

Pochopit cokoliv není zas tak náročné.  Těžší je se s novou situací smířit. Můj vlak života jede dál. V kupé semnou sedí mí nejbližší, v sousedních kupé sedí lidé, na kterých mi záleží a kterým nejspíš záleží na mně. Vím, že někteří lidé rovněž vystoupí a jiní - pro mě do teď neznámí lidé - nastoupí. Vím, že se ve vlaku života potkám se spoustou nových lidí, kteří nějakým způsobem ovlivní můj život. Vím, že rovněž Tereza jede ve svém vlaku života společně s někým, na kom jí záleží a komu v tento den, v  tomto měsíci a snad i tomto roce záleží na ní.

 

A co když se náhodou stane, že se Tereza bude chtít vrátit do kupé, vagonu, vlaku mého života? Budu pak ještě i já chtít sdílet s ní společný vlak, společný vagón, společné kupé? Mávneme na sebe, když  se naše vlaky budou míjet? Nebo jen obě sklopíme hlavy, abychom si neviděly do očí a nepřiznaly si, že jsme se nerozešly v dobrém..? A že jsme si neřekly sbohem…

 

Sbohem Terezo!

 

V Nymburce dne 8.3.2015                                                                                                        Hana Kožuriková