Irena a její děti
Na kdyby a aby se nehraje…..
Psal se rok 2011, když jsem poprvé vstoupila do domácnosti Ireny. Bydlela tehdy ve střediskové obci, ve sklepním „bytečku“ o rozměru cca 16m2. Nasměrovali mě na ni majitelé jejího „bytečku“ s tím, že Irena je fakt PŘÍPAD.
Vzpomínám si, že venku bylo krásné jarní počasí, když jsem se seznámila s Irenou a jejími šesti dětmi. Tři děti chodily už do školy, dvě děti byly ve věku předškolním, nejmladšímu dítěti bylo tehdy 3,5 roku. Netrvalo dlouho a sblížila jsem se jak s Irenou, tak s jejími dětmi. Každé z nich je jiné. Oblíbit si nejstaršího Matěje bylo velmi jednoduché. Nakonec Matěj je v oblibě u více lidí, kteří ho jen trochu znají. Matěj je dítě, které nelze nemít rád. Zato jejich matka Irena je neřízená střela, kam vítr, tam plášť. Co ji znám, vždycky ji zatěžovaly špatné vztahy s muži. Její frajeři, které jsem doposud poznala (byli tři), jsou sobci, kteří ji měli především do postele. Zato Irena by všechny své současné „frajery“ zahrnula láskou a věcnými dary, zakoupenými z peněz, které pobírá na děti.
Asi by chvíli trvalo, než by si pracovníci OSPOD všimli, že dětem Ireny se nedostává ani desetina z toho, co ostatním dětem žijícím v průměrné rodině.
Stanovila jsem si tzv. dlouhodobý cíl, že se situace těchto dětí musí změnit - potažmo zlepšit. Začala jsem nikoliv s Irenou více pracovat (pracovat s Irenou nešlo), ale více na ni naléhat. U toho jsem byla ochotná jim pomoci s jakýmikoliv praktickými záležitostmi, které tvořily překážku v běžném chodu života.
Irena s dětmi se musela přestěhovat do většího bytu – zajistila jsem to. Irena s dětmi potřebovala zrekonstruovat bydlení – zajistila jsem to. Irena s dětmi potřebovala obstarat kvalitní kamna a nový nábytek - obstarala jsem to. Ireniny děti potřebovaly nové boty a oblečení na tábor - zajistila jsem to. Ireniny děti potřebovaly začátkem školního roku školní pomůcky - zajistila jsem to. Když se nashromáždilo více kvalitní humanitární pomoci (oblečení, obuv, hračky apod.), vždy se upřednostnily Ireniny děti. Z každé potravinové pomoci nebo sbírky dostala nejvíce potravin Irena a její děti. Kvůli dětem Ireny mi nebylo zatěžko docházet do školy i několikrát týdně, a to i když se jednalo o zdánlivé maličkosti. Zkrátka Irena a její děti byli velkou součástí mé pracovní činnosti a nakonec i nemalou součástí mého soukromého života.
Chtěla jsem po Ireně, aby se lépe starala o děti. Aby děti chodily pravidelně do školy. Aby nechodily do školy špinavé a zapáchající a aby měly v pořádku učení. Aby měly každý den doma něco k jídlu a aby se v zimě vracely ze školy do teplé a čisté domácnosti. Chtěla jsem, aby děti matku poslouchaly a respektovaly. Aby jim matka byla oporou a každému z nich aby dávala dostatek lásky. Chtěla jsem po Ireně, aby své děti ochránila od všeho špatného. Nepovedlo se.
Tak dlouho a tak precizně jsem písemně upozorňovala orgán sociálně-právní ochrany na problémy nezletilých dětí Ireny, až jsem „docílila“ toho, že Ireniným dětem byla soudně stanovená ústavní výchova (dětský domov).