Příklad dobré praxe - Ovčáry

Do lokality zvané Ovčáry u Nových Dvorů jsem poprvé vstoupila v zimě roku 2001, kdy jsem studovala střední školu sociálně právní a měla jsem možnost pozorovat aktivitu terénního sociálního pracovníka v pasivní pozici - praktikantky. V té době, v bývalém mlýnu, který byl v totálně dezolátním stavu, žilo na jednom dvoře několik romských rodin a samozřejmě tolik dětí, že by obsadily všechny ročníky školy. Pohled na děti, které si střídavě ohřívaly ruce nad kamny, ve mně zanechaly velice silné emoce, které si stále pamatuji. Těžko jsem si uměla představit v tomto domě vánoční atmosféru.

      O pět let později jsem do této lokality vstoupila podruhé, tentokrát v pozici aktivnější - jako terénní sociální pracovnice. Sociální ani bytové podmínky  se nijak nezměnily. Jen se za ty roky snížil počet rodin, které zde stále žily.  Čtyři rodiny, celkem dvanáct dospělých a čtrnáct  nezletilých dětí, byl stav na podzim roku 2006. Cíl terénní sociální práce v této lokalitě byl jasný: ,,vymazat sociálně vyloučenou lokalitu Ovčáry z mapy.“ Což znamenalo nejen začít, ale hlavně vydržet, a to s velkým nasazením. Dále pak umět nashromáždit správné subjekty, dát na vědomí adekvátním institucím, že jejich potřebnost při řešení odbydlení těchto rodin je velice naléhavá.

    Začátky v komunikaci byly velmi těžké. Proniknout do rodin, získat si důvěru, dát jim naději a naučit je věřit, nebylo vůbec lehké. Stejně tak nesnadné bylo zmapovat počet obyvatel fakticky žijících v tomto objektu, včetně počtu dětí.

 Po monitoringu aktuální situace a konkrétních potřeb všech dětí jsme se spojili s nadací Naše dítě, kterou jsme požádali o finanční podporu na jejich oblečení a školní potřeby.  Humanitární pomoc jsme předávali rodičům a dětem za přítomnosti ředitelky nadace Naše Dítě a koordinátorky o.s. Romodrom.

     Bylo viditelné, že děti nejsou zvyklé přijímat dary. Nevěděly jak mají reagovat. Některé se schovávaly v domě a tajně se radovaly z nového oblečení, bot a školních batohů. Nejstarší paní – babička dětí a její dvě dcery po třiceti letech života stráveného v těchto nestandardních až nelidských podmínkách, začaly věřit lepšímu zítřku.

    V květnu roku 2007 se konalo první jednání tzv. sociální komise, které jsem byla součástí.    V komisi zasedali starosta obce, vedoucí odboru sociálních věcí Městského úřadu Kutná Hora, sociální pracovnice z odboru péče o dítě, ředitel Oblastní charity, koordinátor Středočeského kraje pro romské záležitosti a hlavně majitel objektu, který dlouhá léta nejevil zájem o chátrající nemovitost. A protože se jednalo o osudy mých klientů, na druhé kolo jednání byli pozváni i oni sami. Celkem se tak komise sešla třikrát, kdy výsledkem byl konkrétní úspěch. Z ,,domu hrůzy“ se odstěhovaly dvě rodiny – mladá maminka E. a její dvě děti předškolního věku a její starší sestra K. se svými sedmi  dětmi do Azylového domu Oblastní charity. Pro obě sestry bylo těžko uvěřitelné, že mají tu možnost mít denně k dispozici tekoucí teplou vodu, pračku, sociální zařízení, teplo a světlo. Nejstarší obyvatelce domu - babičce dětí, po dobrém vyjednávání, vyplatil majitel objektu odstupné, které jí po právu náleželo. Romská lokalita Ovčáry ještě není vymazána z mapy, avšak se k tomu přibližuje. Poslední rodina, která zde žije, již vlastní malý domeček na vesnici, kam se po té, co bude provedena rozsáhlejší rekonstrukce, přestěhuje. 

   Tím navždy zanikne romská lokalita Ovčáry, kterou měl ve svém sociálním programu i Úřad vlády ČR.

 

Terénní sociální pracovnice

Bc. Renata Ikriová