Vánoce utekly jako voda a tím se přiblížil i můj nástup na praxi. V hlavě mi běžela spousta myšlenek. Jak to asi bude probíhat? Jací tam budou lidé? V době, kdy jsem si ve škole měla vybírat zařízení, kam na praxi půjdu, jsem měla několik možností. Přesto u mě zvítězilo Romské sdružení. A čím to bylo? Můj vztah k Romům nebyl nikdy záporný. Nechápu tu nenávist k Romům, která v naší společnosti panuje, a navíc je podporována českými médii. Jelikož i mezi mými známými se najdou lidé, kteří Romy odsuzují, je téma romské problematiky nejčastějším tématem střetu našich názorů. Nemluvě o tom, jaké reakce přišli, když jsem oznámila, kde budu týden působit jako praktikantka.
Do RSOP jsem se rozhodla jít především proto, abych romskou společnost poznala blíže a upevnila a potvrdila si tak svůj názor. Musím přiznat, že pár dní před praxí mi v hlavě začala hlodat pochybnost, co když mají pravdu? Co když jsem opravdu tak naivní a mladá holka, co neví, o čem je život, jak mi všichni mí „protivníci“ neustále tvrdí? Co když opravdu narazím a zklamu se? Hned první den mi bylo jasné, že to tak nebude.
První pondělní ráno po Novém roce přicházím do Romského sdružení se smíšenými pocity. Je to moje první praxe a nevím, do čeho jdu. V organizaci mě přivítal milý kolektiv a můj úvodní den může začít. Představím se a seznámím se s ostatními pracovníky i s fungováním organizace. Ještě dopoledne se potkávám s prvními klienty a pomalu se můžu těšit na druhý den, který bude o něco náročnější.
Druhý den ráno přicházím ještě s mírným pocitem nervozity, která však brzy pomine. Dnes mě čeká návštěva potravinové banky a rozvoz humanitární pomoci klientům. S pracovnicí Terezkou vyrážíme do Prahy, kde naplníme celé auto jogurty, polévkami a sušenkami a můžeme vyrazit do terénu. Odpoledne se vydáváme na nymburské ubytovny, kde rozdáme část potravin a já se potkávám s dalšími klienty. Po příjemné návštěvě na ubytovně v Drahelicích odcházím s dobrým pocitem domů.
Třetí den se vracím na místo činu s mnohem lepšími pocity. Po příchodu se seznamuji s případem klienta, se kterým se dnes vydáme na Úřad práce, kde strávíme pomalu půl dne. Klasika. No jo, i to k práci sociálního pracovníka patří.
Další den mě čeká opět premiéra, a to návštěva sociálně vyloučené lokality v Třebestovicích. Vydáváme se na cestu služebním autem, které nás nemá v lásce, a po pár set metrech se rozhodne vypovědět službu úplně. Paráda. Co teď? Tak jo, šéfová nás vyzvedne jejím autem, nepřehlédnutelné pracovní auto odtlačíme z hlavní silnice a vydáváme se do cíle naší cesty. Setkávám se s dalšími klienty v jejich přirozeném prostředí a moje pozitivní nálada mě neopouští.
Velká část mé praxe je za mnou. Po celou dobu jsem se v organizaci i mezi klienty cítila velice dobře. Zaujalo mě, že, i přes velice přátelský vztah pracovníků ke klientům, mají klienti k pracovníkům respekt a berou je jako autoritu. Myslím si, že každá romská komunita potřebuje ve svém okolí někoho s pozitivním přístupem, kdo jim pomůže, poradí a zároveň bude fungovat jako autorita v krizových situacích. Tím jsou v našem městě právě pracovníci Romského sdružení. Sama za sebe jsem ráda, že jsem měla možnost trávit čas v Romském sdružení a poznat jak pracovníky, tak klienty. Praxe pro mě měla velký přínos nejen z hlediska vzdělávacího, ale především z hlediska osobního.
